ROK 2086
V roce 2085 byla vytvořena demo verze virtuální reality japonskými vědci, kteří o to usilovali dvacet, ne-li více, let. K aktivaci systému potřebovali čistou Esenci života, kterou jim mohla dodat jen osoba, kterou si systém vybere, že může vejít do nově vytvořené reality - do nového světa. Tou se stala po roce Liadalla, dcera vědce, který celý proces vytvoření virtuální reality řídil. Liadalla se stala první vládkyní světa. Všichni se obávali konce, protože kdyby Liadalla zemřela, její životní energie by zmizela a s tím i napájení celého světa.
"Liadallo, až jednou zemřeš, všechno zmizí," řekl mi můj otec. Jenom jsem zakroutila hlavou. Otočila jsem se a vyšla vstříc svítivému bodu, který zdánlivě připomínal věčně zasněženou krajinu.
"Nezmizí, otče. Já nejsem životní energie tohoto světa. Ten svět žije. Žije pro mě, otče. Cítím jeho dech, jeho teplo. Pojmenuj ho jako Liadalla - mé dvojče."
A tak se i stalo. Svět dostal jméno jako Liadalla. Lidé byli pomalu z opravdové reality přesunuti do virtuálního světa, kde - jak se zdálo - budou žít v klidu a míru...
ROK 2095
Království za vlády Liadally vzkvétalo. Obyvatelé byli spokojeni s vládou mladé královny. Nastal však vážný zvrat. Svět začal Liadallinu energii přetěžovat. Hrozilo, že se celý systém propadne do věčné temnoty, kteoru bychom mohli pochopit jako věčné vypnutí.
"Musíme tě odpojit!" Vědec v bílém plášti si rázně zamířil k stroji. Zarazila jsem ho.
"Ne! Pokud mě odpojíš, vrátím se tam nahoru. Všechny tam čeká jen zkáza a smrt," vysypala jsem ze sebe rázně. Nadechla jsem se a posadila se na zářící trůn. Nechci nahoru. Bolí to. Bolí to, opustit něco, co jste vy sami. "Tohle není nastávající konec. Liadalla mě volá. Něco se děje. K nečemu velkému se schyluje," pokračovala jsem.
"Neumím to sice vysvětlit... ale... ten svět...-" Zarazila jsem se uprostřed věty a vzhlédla ke svému otci. Z jednoho oka mi tekly slzy a z toho druhého jiskřila elektřina. "Žádá si víc. Mé energie. Má sestra... dávám jí život."
Liadalla začala světu dobrovolně dodávat svou energii. Liadalla byla přesvědčená dát život něčemu, co cítila při vstupu do portálu ten první den. Její otec na to pouze přihlížel s lítostí, jak jeho jediná dcera se poddává systému.
ROK 2097
"Chtěla jsi, abych žila, Lia?" zeptala se mě bledá dívenka, která ke mě vzhlédla prázdýma, téměř chladnýma očima. S úsměvem jsem přikývla.
"Konečně jsi tady, Liadel. Konečně se tě můžu dotknout," usmála jsem se a dotkla se ledové tváře svého dvojčete. "Cítila jsem tě. Tvé teplo. Věděla jsem, že se jednou staneš živou. Spolu teď povedeme tento svět. Souhlasíš?" Liadel si zvědavě prohlížela své ruce.
"Je divné být člověkem," podotkla po chvilce s úsměvem na rtech. Pevně mě objala kolem pasu a řekla ona slova, která jsem ta dlouhá léta měla slyšet.
"Nepovedeme tento svět, Liadallo. Ty povedeš mě. Já jsem tento svět."
Liadalla skutečně dokázala ze své energie dovést Liadel - svět, k životu. Darovala život něčemu, co živé být nemohlo. To se výrazně nelíbilo vědci - Liadallinému otci, který byl zásadně proti. Nelíbilo se mu, že jeho výtvor padne do rukou výtvoru samotnému a svět tak bude neřízený. V zoufalství provedl to jediné, co mohl - zabil svou vlastní dceru.
Krev potřísnila trůn. Prudce jsem se nadechla. "Otče...?" zasípala jsem z posledních sil. Podívala jsem se na jasně zářivý nůž, který jsem měla zabodlý do břicha. "Promiň, Liadallo," vzlykla má vlastní rodina a poté vědec ucouvl. Palácové sídlo se totiž začalo hroutit. "Já - musel!"
Liadel... kde jsi, Liadel?! Rozhlédla jsem se. Necítím své teplo. Je tohle konec? V tu chvíli jsem ji spatřila. Stála v šoku před trůnem.
"Liadallo?" zašeptala nevěřicně a já se před ní sesunula na kolena. "Neodcházej... prosím. Prosím, nechci být zase sama!" rozvzlykala se a vyrazila ke mě. Pevně mě objala. To jediné, co jsem cítila bylo to, že jsem byla konečně s ní.
"Zase to cítím, Liadel. Nechci mít už ten pocit, že necítím tvé teplo," zašeptala jsem a slzy mi stekly do tváři. Liadel breku schopna nebyla, ale i tak jsem cítila její žal.
"LIADALLO! Prosím! Nesnáším samotu!" křikla. Uviděla jsem nad sebou světlo. Nebe bylo jako pravé. Jako kdybych byla tam nahoře. Zdálo se mi, že jsem v reálném světě s Liadel.
"Nebudeš sama, budu tady s tebou. Konečně je vidím, Liadel. Hvězdy," zasnila jsem se a Liadel se pousmála. Šeptla mi do vlasů poslední slova, která jsem mohla slyšet.
"... jistě, Lia. Jsou všechny tvoje...."
ROK 2100
Liadel se po smrti své sestry stala opravdu skutečnou osobou, kterou mohli všichni slyšet i vidět. Vzala na sebe Liadallino místo vládce a pamatovala na její slova. Nikdy vědci neodpustila, že jí vzal to nejdražší, co v životě měla. Liadallino tělo zmrazila v ledovou sochu jako přípravu na den, kdy První vládkyně znovu povstane.
ROK 2123
Liadelina mysl se roztříštila na dva kusy. Jedna strana vždy převládala, avšak obě si byly natolik vyrovnané, že ji to zničilo. Jakožto svět nebyla schopna cítit mnoho emocí a tak se přetížila.
Už se to stalo zase! Zase! Znovu ne! NE! Prosím! Lia... LIADALLO!! POMOZ MI!! PROSÍM!!
Liadel pohlédla do zrcadla a spatřila obraz své sestry. Byla vytvořena z její Esence života, proto nevypadala ani o rys jinak. V hlavě slyšela výkřiky o pomoc. "Liadallo? Jsi to ty? Jsi zpátky, sestřičko?" zeptala se šeptavě vlastního obrazu.
"Ne. Tvá sestra je mrtvá. Sama jsi ji zabila," promluvil mužský hlas. Liadel se prudce otočila a spatřila vědce.
"Ne! Já ne!" rozkřikla se a zrcadlo zapraskalo. Její oblečení i vlasy začalo černat. V hlavě se jí objevila vidina: V ruce držíc nůž probodla Liadallu.
Liadel se chytila za hlavu. "To nebyla pravda. Zabil jsi ji ty," šeptala si. Muž se jen díval.
Před Liadel se zatřpytilo cosi malého, co se v matrixu zhmotnilo jako nůž. Vzala ho do ruky a zamířila s tím ke svému stvořiteli.
"Tys mi vzal to nejmilejší, co jsem měla. I přesto, že jsi mě stvořil. Jsi Liadellin otec a přesto ji zničíš kvůli svému výtvoru. Proč jsi mě tedy vytvářel?" vinila ho a zvedla nůž do vzduchu. Čepel se zlověstně zatřpytila. Vědec čekal na to nejhorší.
Nestalo se. Liadel nůž odhodila stranou a svezla se k zemi. "Tohle je smutek, že? Bolí to... Nechci nic cítit," šeptala. Na zem spadlo pár kapek pravých slz. Stal se zázrak. Liadel svého stvořitele nemohla usmrtit, protože pamatovala na Liadellina slova. Liadel... ona už žije. Má život. Liadalla jí život dala. Má city.
"Bolí to..." šeptla a halou se ozval dívčí brekot. "Lia, vrať se! Nechci být sama. Necítím své teplo..."
Muž si před Liadel poklekl. "Jsem na tebe pyšný, Liadel. Ne jako na svůj výtvor, ale jako na svou dceru." Liadel rozbrečela znovu a objala muže před sebou.
"Otče!" křikla a zakryla svůj obličej do jeho hrudi. V tom ucítila prudkou bolest v břiše. Cítila, jak z ní prchá onen život, daný Liadallou.
Podívala se nechápavým pohledem na svého otce. "... nechci tě vidět trpět... Liadel. Promiň mi to všechno," uslyšela. Nad sebou spatřila tvář usmívající se Liadally, jak k ní natahuje ruce. Liadel se usmála a zavřela oči.
"Děkuji..."
ROK 2124
Svět se i přes všechno nezačal hroutit. Systém fungoval nadále a to jen z toho důvodu, že přežila Liadelina mysl, rotříštěná na dva kusy - na Chaos a Justice. Z Chaos se stala Katarina Gaia. Z Justice se stala Diamond. Tyto dvě se staly novými vládci světa Liadalla. Katarina ztvárněla tu temnou chaotickou stránku, zatímco Diamond byla čistá rovnováha. Zavedly nový systém a to Arénu.
ROK 2125
Apokaliptický virus začal řádit. Všichni se podle mýtů domnívají, že to byl poslední vzkaz Liadel, která se konečně potkala s Liadallou. Její mysl - Dia a Gaia, obě vládli spravedlivě po boku jako kdysi Liadalla a Liadel. Vědec zmizel beze stopy.
ROK 2127
Proběhlo první povstání proti systému, které bylo potlačeno. Bylo přitom vypáleno královské sídlo. Hned po potlačení povstalců bylo postaveno na vypálených základech nové, pojmenované jako Druhý Olymp. Arénové hry probíhají, každý rok třikrát. Posledním a nejvýznamnějším vítězem her se stal Apollo, který pro vítězství porazil svou vlastní sestru.
"Historie ještě není dopsaná, Lia," ušklíbla se Liadel a dotkla se vlasů První. Liadalla jen přikývla. "Tvůj osud ještě není sepsaný tak, jak by měl. Apollo, Aurora, Triton... všichni jsou moc silní na to, aby vydrželi mír, nastolený Mladými královnami. To nejhorší je teprve čeká. Pak nastane věčný mír," promluvila Liadalla a Liadel se jen zachichotala.
"Jednou... jednoho dne... se znovu probudíš..."